Útok na základnu NATO v Záříčí aneb výlet OSVK do krajů Kroměřížska (17.5.2008)

     Jednoho krásného dne jsme obdrželi pozvání od SAAR Otrokovice na jimi pořádanou akci v bývalém areálu kasáren Záříčí. Rozhodli jsme se, že pojedeme už jen pro naše nutné zviditelnění za hranicemi okresu Vsetín; o krvelačné touze po boji našich valašských šohajů ani nemluvě.
     Termín akce byl stanoven na 17.5.2008. Po brzkém probuzení časně ráno bylo dobré počasí. Sbalil jsem si poslední věcičky do batohu a vyrazil na vlakovou zastávku Brňov z provizorní základny v Jarcové (náš barák, prostory základny v garáži). Nestíhal jsem, načež jsem zvolil cestu zkratkou přes šumný les a jak jsem následně zjisitl, totálně mokrou louku. Špatná volba, asfalt by byl sušší. Vlak přijíždí, nasedám, před průvodčím se tvářím, že ve vlaku sedím už minimálně dvě hodiny, neplatím jízdné a vystupuju na nádraží ve Valaššském Meziříčí. Zde už čekají Radek a Čan, po chvilce přichází i Malda, Lukáš a Matěj. Kupujeme jízdenku a hurá do blázince, resp. Kroměříže. Při cestě vlakem začínám uvažovat, zda Radkovi opravdu neukážeme zmiňovaný blázinec, jelikož jeho nejemotivnější zážitek dne byli zajíci, srnečci a bažanti pobíhající vedle našeho vlaku. Všimli jsme si také naprosto plochého profilu terénu; alespoň nebudeme šlapat nikde do kopce. Přisedáva do vlaku americká jednotka taktéž mířící do Záříčí. Kroměříž, autobusové nádraží. Zde jsme se přesunuli po příjezdu našeho vlaku a zde jsme se také poprvé setkali s domorodými obyvateli, resp. se značně společensky unavenou skupinkou lidí posedávajíc na lavičkách nádraží a likvidujíce svou zbylou zásobu alkoholu z předchozí noci, jenž byla pro ně ještě stále mladá. Přece jenom byla sobota ráno, že. Nasnídali jsme se ve zdejším krámku a vydali se na další cestu, tentokrát autobusem, do Záříčí. Přijíždíme na místo. Lehkým, ale rozvážným krokem jsme došli na sraz akce, kde čekáme skoro hodinu na pořadatele. Velitelé družstev, čili i já, se domlouvámke na pravidlech, frekvencích a rozdělujeme si barevné označení. Náš tým byl přiřazen k útočníkům, stejně jako ostatní české a ,,Al-kajda style“ týmy. Jako primární úkol máme zmocnit se dokumentů v HQ základny. Protivníky nám tvoří Bundeswher a 82nd Airbone division.
     V 10:20 začíná útok na ,,nic netušící pokojně probouzející se“ základnu NATO. Ovšem mé naděje v dobré a zkušené spolubojovníky jsou ty tam. Už při prvním vniknutí do areálu se děsím ,,organizovanosti a postupu jednotlivých družstev“! Pokud jste shlédli kultovní film Černý jestřáb sestřelen, určitě si vzpomenete na mohutný postupující dav Somálců k sestřelenému Blackhawku. Stylem, jakým se pohybovala velká část naší útočné squadry, silně připomínal zmíněnou scénu. Náše družstvo společně se dvěma snipery z GG postupovalo ve skrytu hustého porostu po pravé straně bojové linie k HQ. Ovšem kulometná palba vedená z oken objektu nám dala silně najevo, že této přístupové cesty k jejich hlavní budově si docela cení. Následoval ústup, přeskupení s přicházejícími posilami a opětovný útok na HQ. Tentokrát jsme zaznamenali úspěch, avšak poloviční. Do HQ jsme se nedostali, ale dobyli jsme kotelnu a sýpku, která byla součástí naší toliko vytoužené budovy s dokumenty. Ovšem, při ataku a udržení kotelny v našich rukou jsme zaznamenali velké ztráty. Já zatím žiju.
     Držíme kotelnu zuby nehty, vždyť je to perfektní odrazový můstek pro další postup. Čekáme posily z respawnu a doufáme, že přijdou včas! Mezitím se mi podařilo ukázkově vyřadit snipera na střeše HQ, měl bych se dožadovati Bobřika lezení po stěnách na záchodech. Seběhlo se to vše rychle. Sniper nas ostřeloval a já hledal vhodné místo k jeho eliminaci. Našel jsem! Díra ve zdi, ale ve výšce asi 3m. Pomalým soukáním zády o zeď za mnou a zapírájícími se nohama o zeď přede mnou se dostávám až k díře. Snipera mam jak na dlani, asi 20m ode mě. Nemá o mé přítomnosti ani páru. Jemné plynulé spouštění následuje výstřel a kulička zasahuje snipera do ramena. Zvedá se a odchází na mrtvoliště. Mezitím se k nám z éteru donesly zprávy, že levá část teď už docela slušné frontové linie postoupila o značný kus vpřed a zatalčila německé obránce téměř k respawnu. HQ je bez bočního krytí! Útočíme a po těžké přestřelce se nám daří odříznout HQ od ostatních obránců. Beru si Lukáše a Radka a šplháme se na střechu HQ, abychom zajistili palebnou podporu našim postupujícím týmům. Ukázalo se, že toto rozhodnutí bylo více než užitečné. Ze střechy jsme byli nejen schopni poskytovat podpůrnou palbu, ale i hlásit postupy nepřátel. Jenže jsme tam zkysli docela dlouho, což se podepsalo na absenci kuliček zásobnících, opálenosti naší kůže a litry potu v maskáčích (sluníčko hřálo až moc). Vystřídali nás borci z týmu Rakew a my začali čistit HQ od obránců. A přišel kámen úrazu. Když už se zdálo vítězství naše, odněkud přiletěla dýmovnice a začala dýmit přímo v HQ. Veškerá pyrotechnika byla zakázaná, a tak se přerušila hra v náš neprospěch. Do teď si neodpustím poznámku, že dýmovnici hodili schválně obránci. O jejich férovosti přiznávání zásahů ani nemluvě. Takže ač jsme kontrolovali celý prostor kasáren a budovu HQ krom jednoho patra s dokumenty, které ještě odolávalo, jsme prohráli. Byl jsem trochu naštvaný ale co už, byl jsem raději ticho. Celou bitvu jsem přežil, což mě dostatečně uspokojilo. OSVK se také vybarvilo v dobrém světle, načež jsem byl patřičně hrdý.
     Následovaly ještě dvě krátké bitvy o vlajky. Ty už nebyly tak zajímavé jako hlavní bitva, proto se o nich už nadále nebudu rozepisovat. Měli jsme čas, takže hurá do hospody. Jelikož jsme nic nejedli a byli jsme docela znaveni cestou a samotným bojem, stačilo pouze pár piv k ač nechtěnému bujarému stavu některých členů jednotky včetně mé osoby jakožto velitele. V rozjařeném stavu jsme jesště navštívili čínské bistro v Kroměříži. Po cestě domů vlakem jsme se rozhodli, že dnešní úspěch završíme kulturním večerem u Maldy na zahradě. Ale to už je jiný příběh a já, v roli autora tohoto už tak poměrně rozsáhlého článku, Vám nechci zatěžovat hlavu opékáním špekáčků a různými mimosoftovými aktivitami.

rotn. Jindřich Kostelný